Ukázka z knihy D. Liebmana
"Developing A Personal Saxophone Sound".

Nácvik hry alikvotních tónů - Kapitola 4

  Je přijatým principem, že odlišnosti v tónové barvě vzrůstají na základě kombinací svrchních harmonických tónů a jejich intenzitě. V rámci jednoho fundamentálu tak mohou být tvořeny různé tónové barvy. Každý přidaný alikvot a jeho různá intenzita přináší svěží nuanci barvě fundamentálu. Žádný nástroj neprodukuje stejné spektrum harmonických tónů. Různé registry mají odlišná spektra, přičemž dalším faktorem je také například dynamika. Pohybem hlasivek v kombinaci s vibrací plátku a prstokladem (regulujícím délku sloupce vzduchu) zdůrazňujeme různé části tónu (nebo naopak potlačujeme).

  Naším cílem by měla být schopnost efektivně využívat pohyb hlasivek a tím maximalizovat jejich účinky na zvuk. To znamená, že je nutné naučit se v minimální době umět zareagovat akcí hrtanu na sluchovou a mentální představu zvuku. Vnitřní ucho funguje v kombinaci s nervovým systémem a mozkem ve smyslu vysílání příkazů hlasivkám. Cvičení alikvotních tónů je nejlepším způsobem, jak ovlivňovat pohyb hlasivek tím, že uchem zaznamenáme výsledky a ty cvičením upevníme. Než začneme podrobně rozebírat cvičení alikvotních tónů, chtěl bych parafrázovat některé myšlenky shrnuté ve skvělé knize "Umění hry na piany" od Georga Kochevitského. Následují krátká vysvětlení, jak proces slyšení a reakce pracují v tandemu.

Po psychologické stránce hovoříme o trase pohybových reflexů, které jsou serií elektrochemických impulsů nervů následujících tento vzor :
1) Soustavy nervových vláken řídí specifické impulsy do centrálního nervového systému z té části těla, která dostane vnější stimulaci.
2) Příkazy pro hrací aktivitu nebo reakci jsou odeslány nervovými vlákny k cílovým orgánům, a tak nervová vlákna dostanou a provádí venkovní stimuly. Ty se vědomě v mozku neobjevují, protože je více zaměřen na účel naší reakce než na proces.
V hudební situaci je postup následující : sluchový nebo vizuální stimul (pohled na noty) - vnitřní představa zvuku - předjímání motorické aktivity - reálné vytvoření zvuku.

  Prvním cvičením k získání mistrovství v práci s hlasivkami je hra na samotnou hubici, kdy ladění kontrolujeme bez pomoci nástroje a prstokladu, což je třeba dělat také při normálním hraní. Prstoklad pouze usnadňuje a urychluje změnu vzduchového sloupce. Nástroj je jako megafon, který zesiluje zvuk určený hlasivkami a vibrací plátku. Na samotnou hubici je při správné pozici rtů, zubů a jazyka možné zahrát alespoň v rozsahu decimy, i když je možný i větší rozsah. Hrajte různé druhy stupnic, rozkladů a intervalů, čímž si vypěstujete druh flexibility, který hledáte. Když začnete odshora dolů, všimněte si pohybu spodního rtu na plátku. Nalézt místo na plátku a různé pozice pro spodní ret, který musí být pružný, je problém. Když hrajete na samotnou hubici, pohyb spodního rtu musí být zjevnější, než v normálních podmínkách.

Tento pohyb více přeženeme, budeme-li hrát stupnice jak fortissimo, tak i pianissimo. Zjistíte, že při pianissimu větší část spodního rtu sklouzne od konce plátku a naopak při fortissimu. Cvičení není tak obtížné, jak se zdá. Při několikaminutovém denním procvičování může být zdokonaleno velmi brzy. Hráči na žesťové nástroje provozují tato cvičení s nátrubkem stále. Je zřejmé, že tato cvičení jsou velmi důležitá. Přeháněním nezbytné manipulace hrtanu a spodního rtu se stanou tyto pohyby pro hráče návykem.
Dalším způsobem, jak demonstrovat aktivitu hrtanu, je takzvaný "dvojitý nátisk", který znamená nátisk bez dotyku zubů a hubice. Při hraní pouze za použití rtů, dotýkajících se hubice a plátku, zvyšuje se tlak na oblast hrtanu, obzvláště ve vyšším registru a na jeho zesílené uvědomování.  

>>> zpět na novinky