Když se někomu podařilo sestavit dvoupohlavní pár s totožným křestním jménem a příjmením – Shirley Scott nebo Scott Henderson? - zbytek stolu musel pít na ex.) Jak noci ubývalo a pivo teklo proudem, zvrhla se hra obvykle v náhodné párování, které se rozšířilo do všech oborů kultury – Greg Brady nebo Greg Osby? Lonnie Plaxico nebo Loni Anderson? Keith Jarrett nebo Keith Moon? Pak to celé přerostlo v záležitost typickou pro Generaci X - míchali jsme jazzmany a osobnosti pop-kultury dohromady, a tak to většinou skončilo.

Ta hra byla svým způsobem čistá, právě pro svou nesmyslnost. Jak můžete postavit jednu osobu nad druhou v tak libovolně zvoleném páru? To přece nelze! Ale Joe byl vždycky při ruce, aby nám připomněl jednoduchou podmínku hry: „Musíte si vybrat.“ A většinou si vynutil i další pravidlo: Jakmile zvolíte vítěze, je to vaše věc. Žádné omluvy a vysvětlování. Jinak řečeno, nikdo nesměl komentovat vaši volbu jiným způsobem, než jednoslabičným zaúpěním nebo zamručením. A hned se rozběhlo další kolo.

Výsledek byl velkolepě směšný – rychlopalba hodnotících rozsudků proti absurdnímu systému souboje křestních jmen a přímení.

Podtext hry spočíval v tom, že srovnávací hodnotící soudy mají vždy lehkou pachuť absurdity. „Hráč X je pro jazzovou historii důležitější než Hráč Y,“ to je „podstatné“ tvrzení, abych využil lesku tohoto termínu, který mu dodal politický komentátor Stanley Fish. Z tohoto typu tvrzení vyplývá, že další debata je nadbytečná a bezcenná, ačkoliv, žel bohu, ne každý chápe jeho důsledek. Analogické tvrzení z reálného světa zní: „Každé nenarozené dítě by mělo mít právo žít.“ Fish tím chce říci, že není třeba utrácet čas pokusy o argumentaci proti takovému přesvědčení nebo hledat konsensus s osobou, která to prohlásila. Pokud nesouhlasíte, nejlepší taktika je nechat si vlastní názor na později, nijak jej neobhajovat a naopak lobbovat ještě více za aplikaci onoho prohlášení.

A tehdy došlo k jednomu z mála momentů, kdy jsme zrušili nevysvětlovací pravidlo. Následovala dlouhá, rozvleklá debata nad tím, podle jakých kritérií se kdo rozhodl.

Můj tábor prosazoval volbu Rollinse. Je nepochybně jedním z největších improvizátorů, jaké jazz kdy měl. Jeho vítězné kvality jsme doložili dvěma jeho znaky: Nejen, že jsou jeho improvizace tak inspirované, ale Rollinsova sóla mají často kompoziční logiku, která vás donutí poslouchat jiných způsobem. S tímhle přístupem začal v Blue Seven na albu Saxophone Colossus. Přirozenou cestou tu motivy generují samy sebe jeden ze druhého. Úvodní melodie nepozorovaně přejde v sólo, celé je to jedna velká myšlenka. Když Rollins improvizoval, nebyla to jenom „jízda“ (just blowing). Stavěl konstrukci, vztyčoval něco, co by mohlo stát věčně díky vnitřní logice, která to držela pohromadě. Abychom upevnili naši argumentaci v Rollinsův prospěch, vypustili jsme velké slovo: Opravdový.

Ostatní kluci tvrdili, že Stitt byl lepší, protože to byl jenom hráč – čistý, nepřikrášlovaný, skvělý bop. Jak diskuse pokračovala, došli jsme k tomu, že pro tyhle kluky skladatelský přístup, reprezentovaný množstvím ikon, včetně Thelonia Monka osobně, postrádá velikost. V mém táboře to vřelo. Co tím sakra sledujou? Měli jsme podivný pocit dezorientace, jako v jedné epizodě Twilight Zone – jsou to ti stejní muzikanti, s nimiž jsme dneska hráli v klubu? Co jsou zač, že je nebere Monk? Možná se nás jen snaží vyprovokovat.

Nechme teď hru hrou a vezměme to celé vážně. Jádro problému znělo kompozičněji myslící hráč versus jen spontánní jezdec (just a blower). Příklad: Monk vs. Bud Powell? Nehnuli brvou: „Bud.“ Všimněte si, že slovo jen jim neznělo pejorativně. Naopak, být jen jezdec, i když na velmi inspirované úrovni, to je přece všechno, o co v jazzu jde.

Tohle zosobňoval Bird. Sóla na živých nahrávkách jako Bird With The Herd, kde sedí v kapele Woodyho Hermana, nebo One Night In Washington, jsou nebezpečně, strašlivě dobrá. „Jen jezdec,“ to bylo to, co udělalo jazz větším punkem, než jakákoliv punkrocková kapela kdy může být. Umět sjet sólo jako Bird – pronikavé, působivé, plné naléhavosti a krásné smrtelnosti – ale dělat to tak, jako on, s nedbalou lehkostí někoho, kdo stojí na zastávce autobusu – ano, to bylo něco, co se musí nazývat velkým. Té lehkosti by neměly překážet kompoziční prvky, protože „kompozice“ je, v jejich způsobu argumentace, kletba jazzu. To bylo to, od čeho Bird utíkal, co činilo jeho hudbu tak svobodnou a radostnou. A Birdova témata jako Anthropology vycházela spíše z jeho improvizací. Byla slepená dodatečně z nejnapadnutějších kousků jeho sól.
Vestavění příliš mnoha kompoziční logiky do vašeho sóla byla vada v očích Stittova tábora – strojenost, která se dostala do cesty proudu.

Což byl domýšlivý a příliš zjevný intelektualismus, který vyčichl a neprošel testem opakovaného poslechu. Bop, to byla pro Stittův tábor Mekka a Bird byl pro ně prorok. Jejich oblíbenci, kteří šli ve Stittových stopách za hardbopové éry: ušlechtilí, nepříliš působiví, spíše zapadlejší hráči, jako Tina Brooks, Ernie Henry nebo Bill Hardman.
Monkovy improvizace byly poučené jeho kompozicemi, Birdovy kompozice byly poučené jeho improvizacemi. Z tohoto pohledu jde o naprosté protiklady. A házet do jednoho pytle Monka a „bebopovou revoluci“ je od základu scestné. Monkův génius byl velice odlišným typem génia než měl Bird – byl to spíše skladatelský génius. Možná zařaditelný do linie zahrnující Dukea Ellingtona.
Ale to by bylo opět neúplné tvrzení. Monk byl stejně úžasný improvizátor jako Sonny Rollins a uměl svá sóla podat tak nonšalantně jako Bird, „jakoby čekal na autobus“. Ve svém sólem v I Mean You Monk naváže na melodii písně, vezme si ji stranou a zrekonstruuje ji. Ale děje se to v kontextu improvizace, která má stejně vražedně nenucenou hloubku,

jako to uměl Bird. Monk se zaručeně nedal chytit do sítě své vlastní kompoziční logiky, byl to prostě génius.
Naši protivníci byli neústupní, tvrdí a nechtěli slevit. Ani my ne. Nakonec jsme se rozmrzele „smířili s nesmířením“. Diskusi ovládlo ideologické napětí a to nám zkazilo náladu.
V politice je ideologie nebezpečná – počínaje příklady z 20. století až po současný „washingtonský konsensus“. Ideologie splácá to, co vypadá jako promyšlený argument, do závažného prohlášení, které je ve skutečnosti spíše animální než logické: Na základě faktů A, B a C bychom se měli spojit v kmen a ostatní lidi démonizovat.“ Ideologie používá logiku selektivně, podezřelým, dvojsmyslným způsobem. Jejím cílem je, abychom potlačili svůj smysl pro logiku, a tím vyřadili i svůj morální radar. Potom budeme připraveni cítit spoluvinu za to, co se má dít.
Hudební ideologie je podobná v tom, že vyžaduje, abychom potlačili své estetické názory a podvolili je jejím tvrzením. Vrší fakta a volí tuto interpretaci: „Nemůžeš se nadchnou pro tuhle hudbu tolik jako pro tuhle, protože…“

Proč ty, kdo praktikují jazzovou ideologii, označujeme často za konzervativní? Pro jejich rodičovský starozákonní způsob vyjadřování. Jejich tvrzení jsou analogická ke kvazireligiózním slovům Bushovy administrativy: mluví k nám, jako k dětem a myslí si, že věříme v Santa Clause. Právě pro ten ošidný, ideologický tón nemůžeme věřit takovému rodiči a vzhlížet k němu. Nemáme rádi, když nám někdo říká, jakou hudbou se máme zabývat, o nic víc, než když nám někdo vysvětluje, co dělá člověka patriotem.
Existuje ještě jeden druh hudební ideologie, ale ten je osobnější a soukromý. Nacházím ho sám v sobě, ačkoliv je skryt pod vnějším nánosem výhradního pozitivismu. Myslím, že mnozí z nás šíří nějaký druh ideologie o jazzu proto, abychom jej pozvedli, protože slabé postavení jazzu v americké hudbě rozpaluje náš stoupenecký vztek do slušných obrátek. (viz dokument Kena Burnse). Tento druh ideologie mne obtěžuje pro svou úpornost. Nějaká vnější autorita mi přece nebude vnucovat, co má být mým osobním dogmatem.

Chce snad řídit celý můj estetický smysl podvědomě, vyvolávajíc záblesky zpoza opony ve stínech mého Id? Například: Je můj nezájem o většinu toho, čemu se dnes říká popmusic způsobem tím, že je to otrava, nebo tím, že jsem nevědomky uvízl v sevření elitní hudební ideologie? Možná mi uchází něco životně důležitého, možná jsem se stal příslovečným starým prďolou! Kde končí ideologická zátěž a kde začíná opravdová radost? Je mezi nimi tlustá čára, nebo se míchají jedna s druhou? Snad nejsou zas až tak oddělené.
Mám rád určitou hudbu a ideologie je zbraň, kterou mohu použít k obhajobě své lásky a k argumentaci v její prospěch, což je lákavé, leč absurdní. Konec konců jak obhájíte základní instinktivní cit? A navíc, proč byste to měli dělat? Kierkegard moudře napsal: „Bránit něco znamená to podceňovat.“ To je mantra vyšší cesty! Když něco milujete, měli byste tak činit tiše a duchovně a nemít potřebu to opodstatňovat, ne? Ne! Jak bychom mohli přežít bez té zpustlé legrace z hašteřivých polemik?

Možná, že se pouštíme do obrany našich rozličných hudebních lásek proto, že definují, kdo jsme. Láska je výlučná záležitost. Nemůžete stále milovat vše. To platí pro kritika, pro laika, i pro hudebníky. Když si jako muzikant vytváříte vlastní identitu, děláte to částečně dočasným vyloučením spousty jiných identit. Tento proces vylučování je determinován instinktem, nikoliv intelektem. Jeho tajemství vězí v zamlženém močálu subjektivity – v ranných hudebních i nehudebních zážitcích, vrozených osobnostních rysech atd.
Když jsme hráli tu slovní hru, obnažili jsme svůj vylučovací proces. Byl to svévolný humor, způsob naší vlastní sebeironie, co nás, kromě oné noci, jako balzám chránilo před nástrahami ideologie. Když jsme se rozcházeli, všichni jsme ctili Sonnyho Stitta i Sonnyho Rollinse. Byla to jen dvojice jmen, která neměla padnout proti sobě.

Nechme příhodu příhodou. Přišel jsem na výbornou věc, co se týče poslechu hudby a jejího provozování. Možná je nutné vyloučit velký kus hudby v procesu vytváření svého vkusu. Sami sebe překvapíte, až se vám hudba, na níž jste nebyli připraveni, odhalí později v celé své kráse.
Jen jestli i naše vláda překvapí stejným způsobem sama sebe i nás. Podle kursu, který nasadila, se rozhodla pro výlučný směr, zoufalou násilnou lásku, plnou pošetilosti. Přičemž tu věc, kterou obhajuje, vláda opravdu podceňuje.

(překlad: Petra Konrádová)

<<<